U RYBNÍKA. (IV.)

Taková tmavá hladina, a taký bílý květ

do jitřní záře slunečné z černé se rmuti zved!

V tmavé-li skrývá hlubině taká se sněžná běl?

Kdo ji sem s bílých oblaků s nebeské výše schvěl?

Vyšel jsem za noci k rybníku – táhl se v dál a dál,

sšeřeným krajem jak v pohádce v úplňku měsíc plál.

Ke tmavé schýlil se hladině, a kde se vlny tek’,

vylákal bílý květ na povrch tichý ten polibek.

A čím víc líbal, tím tu víc bělostných květů ční,

jako by zbylo na vodách záře kus měsíční.

Dítě mé, pojď, je teplá noc, plná tak snů a dum,

spojme svou páž a spojme dech, přitiskněm rety ke rtům.

Líbej mě, líbej na čelo, rozvlň mých citů rej,

na tmavou hladinu duše mi bílý květ vylíbej!