U RYBNÍKA. (V.)

Vyssál hvozd slední slunce blesk,

klade se ke spaní,

na vodách jak by si někdo tlesk’

časem jen do dlaní.

Švihla to sebou ryba ven,

nebo jak obyčej,

duchů to první znamení jen,

noční že počal rej?

Stmívá se valem, tam a sem

mlhy se plouží týl,

břízy tím svítí soumrakem

jak šat vábných víl.

Rákosím ševel jde příjemný,

mihl se netopýr!

nevidím – cítím jen tajemný

zdvihat a chvět se vír.

Bojím se, duše též v hlubinách

mrtvý že vstane stín,

bude tě trýznit v nočních tmách

vzpomínkou hrůz a vin.

Do hvězdných dívám se plamenů –

takový vlá s nich klid! –

aby se usmíval do mých snů

drahých dvou očí svit.