U RYBNÍKA. (VII.)

Unikli jsme z víru, boje

v hor a lesů zátiší –

Co se chvíš o štěstí svoje?

Je-li Bůh, zde nejbližší!

V nebes modru, bouří vzteku

vznáší se tu Neznámý,

vlá tu jako ve pravěku

nad šírými vodami.

Ke mně mluví každou travkou,

k tobě v lásky objetí,

ale tichou kolébavkou

v šumu lesa k dítěti.

Nad vodami mha se sráží

v stíny noci přitmělé,

a mně zdá se: děcku k stráži

táhnou bílí andělé.

Dole klid, a jeden plamen

nebe, kam chceš, zalétni,

a mé srdce je jak kámen,

ale kámen - obětní!