U rybolovu

Pouštěli rybník u lesa –

zima juž běhala polem –

na hrázi ohník plápolal,

baštýři zasedli kolem.

Usnuli; jeden neusnul,

o dlaně podpírá hlavu,

jinovec sítím zadouval,

vír tančil v rákosí splavu.

Voda se čeří; v hlubinách,

z tajemné hloubky se zvedá,

s kamenem těžkým na šíji

děťátka postava bledá.

Leká se baštýř. – „Nelekej,

povím, co pokoj mi ruší;

denně mi vcházet na postrach

v ubohou mateře duši.

Svoboď nás!“.. Baštýř sesinal,

děťátko zmizelo v brodě...

Dotékal rybník; rybáci

s nevodem k mělké šli vodě.

Zatáhli jednou – podruhé –

po třetí – nevod se dere...

porybný kostru maličkou

s kamenem ze sítí bere.

Ve vadce do vsi přinesli,

což bylo křiku a chvatu –

nemocná dcera sádeckých

skonáním unikla katu.

Baštýř, jenž večer hlídku měl,

za rána v ratejně schází –

našli ho, našli na olši

při toho rybníka hrázi. –