U SADOVÉ.

Na bojišti u Sadové,

kde se v šest a šedesátém

odehrálo rudé drama,

roste nyní žito, ječmen,

pšenice a žírný oves,

vonné pruhy jeteliště

zasahují v kouty lesů...

Sedláci tam zcela klidně

po svých polích sejou zrní,

klidí lány bílé řepy,

zorávají zbytky strnisk...

Někdy zaskřípne to v pluhu

nepříjemným, drsným zvukem,

dvě, tři bílé lidské kosti

ocitnou se pod ruchadlem...

Sedlák zastaví své koně,

někdy hodí kosti stranou,

jindy zlostně pozakleje:

„Zatracené hnáty! Pořád

plete se ta chamraď pod pluh!“...

Křikne: Via! a pak klidně

doorá zas svoji brázdu,

stružky potu setře s čela,

usedne si na ruchadlo,

aby sněd’ svůj krajíc chleba...

Jakživo mu nenapadne,

že ty klasy, z nichž si umlel

mouku na svůj bochník chleba,

pohnojeny byly hnátem,

který prve zlostně proklel...

Rozoraná brázda voní,

skřivánek se vznesl vzhůru,

rozkošně je u Sadové.