U SAN SEBASTIANU.

Jest jižní slunce samo sebou žhavé,

však tenkráte jak výheň sálalo,

když nedaleko španělského města

jsem osamocen seděl na břehu

a bořil nohy do mořského písku.

Byl žhavý den a holá skaliska,

co chvíli zvlhlá přikvačivší vlnou,

zas v okamžiku prahla na slunci

a mořský hmyz, jenž zůstal na povrchu,

se malomocně v slunci třepetal.

Poledne bylo, větřík nezavál

a nad mou hlavou dřímalo pár stromů,

šedivých, teskných, křivých, nevzhledných

a ověšených cáry pavučiny,

v níž jistě pavouk dávno nebydlil,

a bydlil-li, tož vedrem jistě usnul.

Kol kolem nešel jeden živý tvor,

tak ticho bylo, mrtvo jako v poušti,

jen vlna občas temně zalkala

a s břehu zvolna sesouval se písek.

I oceán byl jaksi zemdlený

a příliš těžce houpaly se vlny,

tak jak by vedrem zahoustla v nich sůl.

Malátnost jakás, nevýslovný smutek

mne přepadly v tom zvláštním poledni,

v té nehybné a mrtvé scenerii,

kde nepřešla ni noha člověka

a jen to moře v nekonečných pláních,

vzdouvajících se v dálkách přede mnou,

dávalo tušit známku živých světů

a cítil jsem, že celá vodní pláň

se uvnitř hýbe hrozným pohybem

tisíců tisíc šupinatých oblud,

jež každou chvílí mohou vynořit

nad hladinu svou uhrančivou hlavu

a zeleným svým, slizkým pohledem

mne trpaslíka přitlačiti k zemi.

A písek pálil – Vedro sálalo –

Marasmem mřely za mou hlavou stromy

a ani racek mořem nepřelít...

Takové teskno, teskno k zalknutí...

Přes hřbety druhých přehoupla se vlna,

veliká, větší než-li ostatní,

tak široká, že táhla přes obzor,

přes celý obzor zelený svůj ohon

a divě řvala v ticho poledne.

Již břeh se třásl, na kterém jsem seděl,

v před hnala se, jak divá furie –

a v tichu tom, kdy mřelo listí stromů

a ani racek nevzlét ze skalisk,

v tom hrozném tichu pudem svým jsem cítil,

že tato vlna něco přinese,

cos ohromného, smrt anebo život,

však něco, něco, něco dojista –

neb celý kraj už očekával změnu

a bylo teskno, teskno k zalknutí.

A snad jsem vstal a nastavil i prsa,

neb také touhou po změně jsem mřel

a také cosi chorobně jsem čekal.

Břeh zaduněl a vlna zavyla,

to o skaliska rozbila si hlavu

a vrátila se s nářkem do moře.

Blíž mojí nohy, na povrchu písku,

kde hrozná vlna vyvrhla svůj břich,

ležela malá, leklá mořská ryba,

malá a leklá. A to bylo vše,

co přišlo z toho ohromného jícnu,

jenž přinésti měl aspoň záhubu,

by nebylo tak k udusení teskno.

Páchnoucí, leklá v písku ležela

ta nepatrná, malá mořská ryba,

jež oči měla jako skleněné,

mrtvolné, leklé, bezvýrazné oči

a pozvolna se horkem kroutila,

když celým žárem sálalo v ni slunce.

Nic nebylo zas v holém pobřeží,

než šedá řada zmírajících stromů,

zelený, sivě bledý oceán,

já a ta ryba. To jsme byli všichni.

A tenkráte jsem poprv ucítil,

co je to smutek. Neboť ona žena,

jež zůstala tam u nás v severu,

tu nebyla, by podala mi ruku.