U seminářské zahrady.

Kolikrát ptačí zpěv a v listí záře

mne překvapily chodce, samotáře

na Petříně, kde s vrchu rozkládá

se dolů seminářská zahrada.

Jak často modrou vídával jsem parou

za šedou, polo sesutou zdí starou,

tu keřem střemchy a tam šeříku

jít na procházku řadu kleriků.

Šli vážně, zvolna s nachýlenou hlavou,

tou svěží jarní, nezdupanou travou,

jak stíny šli bez všeho hovoru

ve stínu mladých bříz a javorů.

Jak zakleté a ztracené juž mládí

tak zadumáni šli a sotva rádi

a černou stuhou do zelena trav

se mísil v snivém světle jejich háv.

Pod nimi v slunci Praha stověžatá.

Ve každém okně plála jiskra zlatá.

Jsem rozkoš, radost! zpíval pták i keř,

jen miluj život a jen v lásku věř!

Za nimi patře v dál jsem náhle cítil,

jak podivný cit v duši mé se nítil,

cit ptáka, na volné jenž haluzi

zří, za mříží jak úpí soudruzi!