U sochy krále Jiřího na Vranově.

Na Vranově*), Jiřího kde krále

ve skal lůně stojí socha šerá,

zastavil se, v stín se stromů hale,

dnem umdlený chodec za večera.

Prošel trosky, kde se v dávném věku

pnulo sídlo Vartemberků hrdé;

dnes tu spatříš po dob burném jeku

upomínky pouze v skále tvrdé.

Málo mluví tady k české hrudi,

odcizen i tento koutek luzný,

kde dřív život, tu teď balvan studí,

pod nímž barák v zem se krčí nuzný;

chatrč vetchá jako výsměch krásy,

která vůkol při Jizeře trůní,

kamž se vesna ročně mile hlásí,

by se zhlídla v řeky jasné tůni. –

Zadumán, kmet pod sochu si sedá;

žalné vzpomínky mu hlavou letí,

tvář se chmuří unavením bledá,

a list padá na ni ode sněti.

Starý ret ve přítmí lesa šepce:

„Velký králi, prchly již Tvé doby

a Tvá sláva – cizí v naší lebce;

urvaly ji věků dravé zloby.

Národ český již ten národ není,

sotva stínem je svých bohatýrů;

dnes si na něj záští zuby cení

a rve z prsou slávy svatou víru.

Shlédni na nás s jasné výše nebe,

duchem svým nám v srdcích rozžži zápal

oné lásky, která vedla Tebe,

kdy Tvou vlasť zlý škůdce rval a sápal.

Nadchni mysli celé domoviny

i všech bratří širých po Slovanech,

aby opět duch se zmohl jiný

po oteckých udupaných lánech.“ –

Větřík zavál, s větve lístek kmetu

spadl na skráň a pak na drn svěží –

na znamení, český duch že v letu

k slávě vlasti nejlepší znak střeží.