U SOPKY

Od rána mrtvo, dusno.

Ni větřík nezavanul,

strom i květ svadlý. Z oblak

krvavý oheň planul,

sloup dýmu stoupal hustý

ze kráteru do výše –

však sopka hrozná stála

v svém probuzení tiše.

A k večeru shluk mraků

kraj celý pokryl stínem

a smutek prolnul tvorstvo:

„My zhynem, zhynem!“

A když noc černá, dlouhá

se líně odplížila,

bez změny vše; jen šedá

obloha se snížila

a pod zemí k poledni

hrom temně zaburácel

až hory se zachvěly

a mnohý dům se skácel.

Plakala matka s dcerou,

bled otec byl se synem

a oči všech pravily:

„My zhynem, zhynem!“