U splavu.

Jak zvoní ta píseň, jak zvoní ten splav,

a vlny se pění jak perliček dav,

a zvoní jak smích,

a zvoní jak pláč,

ach, pověz mi, nač?

Vždyť nadarmo! Zraků se nedočkám tvých!

Vrcholky těch stromů mnohých,

k nebi hledí bez pohnutí,

a mne cos k nim letět nutí,

jako v asyl přeubohých.

A všecko a všecko, co v duši teď mám,

těm perlím já bělostným na cestu dám,

ať zvoní jak smích,

ať zvoní jak pláč,

ach, mně toho, nač? –

Vždyť na darmo! Zraků se nedočkám tvých!

Nejlíp jak když motýl mdlobou,

nebo pták neb hvězda klesá –

do těch němých korun lesa

zapadnouti noční dobou!