U STARÉHO KLAVÍRU.

V té jizbě setmělé, kam věčná noc se řítí

se záslon spuštěných a z mříží, kam sed’ rez,

já po dnech, po letech a po bloudění v žití

tě, starý příteli, jsem zase nalez’ dnes.

To z bouře, ze zimy a v vedra, krupobití

jsem krok zas jednou pod krov nes’.

Však čekám nadarmo, že hebce jako kdysi

před tebe v úsměvech zas dívka sedne si

a písní zanese mě nad skal vrchol lysý,

jež slují životem, až k hvězdám, za lesy.

Tvé struny strhány a pavouk líně visí

nad sežloutlými klávesy.

Ty vyschlá bystřino, ty spící moře tonů,

ty marně čekáš bouř, jež rozvlní tě v řev.

Spíš každý kopne tě jak trosky puklých zvonů,

a ty se rozpláčeš v tak zádumčivý zpěv...

A mně se vždycky zdá, že já to v prachu tonu,

a že to z rány mé jde krev.

A slyším znít z těch strun: Můj pěvče zasmušilý,

dokud bouř zmítá tě, jen létej k blankytu!

Až nocem probdělým dáš poslední své síly,

až budeš bídně mřít kdes v tmavém úkrytu,

z tvé písně nadšené kdož sílu, jaro pili –

pak půjdou kolem bez citu!