U STARÝCH KAMEN

Noc přilétla a sníh nám chatrč tíží

a trám se níží, –

hřeb zrezovatěl; na něm jeřáb rudý

po ploše štítu větrem smutně kývá,

však v síní tam, co přástky ještě zbývá,

si spřádá horal chudý

u kamen, v kterých oheň v žár se kříží.

Nechť strop se níží,

nechť v brance voda mělní žlutou hlínu,

nechť jeřáb opadalý smutně kývá:

V tom maceším, leč teplém bídy klínu

se přec jen sladce snívá!

To na peci děd v hudbě mládí dřímá,

– šíj tvrdá, přímá, –

a sní tu s úsměvem, jak vítr skučí,

jak pláče, sténá, bouří, v topol bije,

že každá bolest přejde, neumučí,

a rod že v mladých žije.