U STARÝCH VRB.

Zakývly šedé vrby v klid

a měsíc ostříbřil jim hlavy;

z vesničky vyšel mladý hoch

a v pláč vypuknul usedavý.

„Tě zejtra vedou k oltáři,

a já ti mám ukrátit cestu“ –

vzal struny, šmytcem hladil je

a hledal píseň pro nevěstu.

A hledal, až ji vynašel,

až vdechl v ni svůj život celý –

ten život jako horký stesk,

ač bez tepla, tak osamělý.

A když tu píseň uslyšel,

v niž celý jeho život vytek’,

tu zachvěl se a zajásal

a vydech’ v ni života zbytek.

Zamyslily se vrby v klid,

a když se k ránu rozednilo,

zamyslila se nevěsta –

a přec to všecko pravda bylo.