U střevíce.

Jeden má dost velký krám,

Druhému však sotva stačí;

Nejlépe ví každý sám,

Kde ho střevíc tlačí.

Střevíček však ohebnější,

Jaký zde nám v oči bije,

V umění svém nejchytřejší

Švec nám nikdy neušije.

Kdyby vedlo namlouvání

K takovému střevíci,

Podal bych já bez váhání

K manželství svou pravici.

Přestaly by kuří oka,

Přestalo by utlačení;

Prospíval bych rok do roka

V kapitálu shromáždění;

Pilně bych jej pěstoval,

Přištipkoval, podešíval;

Kde bych chyby znamenal,

Chytře bych je pozakrýval.

K čemu však to pouhé přání?

Nedočkám se vyplnění;

Kdo odsouzen k potlačení,

Osudu se darmo brání,

Marné jeho namáhání.

Protož jenom obouvejme

Střevíce a boty;

Když nás tlačí, nereptejme,

Trampoty a psoty;

Dočkejme se hodiny,

Která všechněm rovná,

U boháče, chudiny,

Všecken obuv srovná.