U STRŽE

Co všechno dals mi, lese probuzený,

v tom časném ránu dole u strže,

když do ní zapadal stín prohloubený

a plnil vůní břehů nádrže.

Jak bylo dobře v náruči tvé chladné,

jež přitulí, a přece nezhýčká,

jak všechno bylo na dosah a snadné,

šleh osudu jen hříčka maličká.

Co bílých snů tam v duši zatklo se mi,

když do výše mě zlákal příkrý svah,

na vyschlé, kameny zaváté zemi,

kde ležel sluncem pozlacený prach.

Jak dobré bylo zkonejšení syté

tam v slunci nade dnem tvých prohlubní,

ty doušky krásy nikdy nedopité

za večerů i zlatých polední.

Co hoře útržků tam uvízlo mi

na cestách neschůdných, když stín se snes

na vlny zeleně a na polomy,

jak lehko bylo blíže u nebes.

Jak rozumělas mi, má strži divá,

jak já tvým kletbám v bouřích soumraku,

když smutná tvoje krása zádumčivá

se propadala v stín a do mraku.

Jak podobny jsme, strži, byly sobě

tím smutkem beze slov i tajemnem,

jež na dnech našich skryto je jak v hrobě,

neznámo lidem, mrtvo přede dnem.

A sny, což nestoupaly z tebe ke mně,

jak kadidla dým stoupá k oltáři,

z tvé nakypřené, provlhčené země

svázané v bujných břehů herbáři?

A já teď jdu, a poklady tvých lesů,

sny květů tvých, jež svěží vydrží,

vše, cos mi dala, pokorně si nesu

v svůj život, ve svou půlnoc nad strží.