U strže.

Tu místo nejmilejší lehnout v trávu,

a v strnulosti plaché přimknout zraky,

nemyslit na nic, netoužit, jen hlavu

v podušku trávy vtisknout... Jako vraky

rozlité obláčky se ponořují

za hory hřbet... A vše tě tady hýčká,

bzuk hmyzu, trávy, trsů, jež se vzdují,

let líných motýlů... Přes tvoje víčka

blesk jako z vod se nyní přehoup’ jasně.

Klid neznámý to u tvé hlavy stojí.

Ty cítíš, jak se mrtvým dříme krásně,

neb země též má kolébavku svoji.