U SV. MARTINA VE ZDI.

Tam, kde bije nejmocněj srdce královské Prahy,

tam se zvedá obnoven starý kostelík drahý;

rád si zajdu pozdravit milou památku dědů,

víc než s lidmi s kamením často rozhovor vedu.

V nocích často hlubokých kolem zamyšlen kráčím,

starou Prahu křísím si v život, veřeje páčím

k schodům temným, dějiny zve je moderní člověk,

s pravdy který pochodní po nich sestoupí po věk;

v divné taje vidiny, moje prastará tucha,

v starém zdivu vítám vždy velké trofeje ducha.

Staré třídy úzkých a štíhlých gotických domů,

jak jste často chvěly se v bouří dunících hromů!

Lidu vámi proudily davy vznícené hněvem,

až se třásly portály, římsy, tisíců řevem.

Sem vše táhlo z blízkého chrámu od Sněžné Matky,

odhodláni v oběť dát hrdla, životy, statky

za tu pravdu nejvyšší, nad níž bádali kněží,

kterou zvon teď rozkřikl z pražských tisíce věží:

„Krev i tělo Kristovo chceme přijímat spolu,

bratři všickni usednout kolem jednoho stolu!

Stůl to lásky, vidíme, v dálku prostřen se táhne,

k němu Anděl s manny se denně vědrem vždy nahne.

Kdo tu chudý? Ubohý? Jen sem sedněte úže,

kvetou tady čistoty lilije, bratrství růže,

od té chvíle v středu co bídných, šlapaných, malých

zvedl k výši s hostií svorně Jakoubek kalich.

Pojďte, pijte, žízniví kdo jste, jezte a žijte,

podle chóru našeho vrahů neživte, bijte,

láskou pouze nemožno v světě vydržet ani,

vedle retů k líbání třeba otrlých dlaní!“

Nové víry blahozvěst zvučí hučícím městem,

z Hradce Jan ji provází, velkým, divokým gestem,

za ním lid se bosonoh vláčí bledý a chabý...

„Jezte, pijte tělo, krev boží, otroci, rabi!

Vstaňte, muži, s zázračným síly kalichem vzhůru,

starý z duší vypleňte rmut si, z očí svých chmůru!

Velký Bůh jest! Hossana jemu na voze hvězdném,

na hor štítech hořících Zorou, v moři jak bezdném

alleluja!“ Tisíce úst zde jásá a hlásá...

Zatím kat si radnice u vrat rukávy kasá!

Padl’s, Jene Želivský! Záhy vzešlo tvé símě...

Nač bys klonil zkrušen a zničen šedivé týmě,

dumající písmáku v starém husitském voze?

Raděj zařinč ostruhou na své olbřímí noze!

K předu potom s palcáty jděte, sudlice vzpněte,

řezat rány, vypálit ohněm je jděte a spěte!

Bojovníci boží vy, reci, kacíři Římu,

kalich svatý zvedněte z mlh a z požárů dýmu!

Na vás pláně čekají krve, Lipanské pláně,

s vůdců, reků povely „Zabte! Neživte! Na ně!“

Tragedie pradědů velkých skončena v krvi.

V tomto chrámku rozvil se útok dramatu prvý.

Odtud městem, po vlasti létla velká ta zpráva,

v srdcích lidu slavný jich Kristus odvety vstává,

byltě kněžmi uplván v necti, zrazen byl drze,

krví, tělem hovoří nyní v krvavé mlze,

chví se v dálce nad Prahou kalich vítězný v slávě,

srdce k srdci sklání se, hlava chýlí se k hlavě,

městem z apokalypsy děsní Andělé jezdí,

epopeje začátek chrám zná Martina ve zdi.