„U svatého Prokopa.“

Vše na mne volá: dítětem buď znova!

Chci poslechnout. – V les známý vcházím zas;

vchod jeho hlídá socha Prokopova

a u nohou se světci plazí ďas.

Zřím dětství svého dávno zašlá léta:

zde modlívala vždy se druhů četa,

by „na jahodách“ v lese měli štěstí,

a víly zlé by nesvedly jich v scestí.

To zřím – a padám na kolena hned

a modlitbou se vřelou chvěje ret:

Ó Prokope, ty český světče pravý,

jenž cizáků jsi vybičoval davy,

když prznili tvé sídlo nad Sázavou,

ó povstaň z hrobu, povstaň, muži svatý,

svou velebnosť a sílu světu zjev:

jen brvou pohni nebo zatřes hlavou –

a cizáci, již střebou naši krev,

snad ukáží zas vlasti naší paty! –

Je malý jen to koutek, maličký,

však taková mne láska k němu víže

jak srdce děcka k srdci matičky,

a že se mi v něm zdá být nebi blíže.

Mně každičký znám domek ve městě,

mně znám i každý jeho obyvatel,

a kolik lidí potkám na cestě,

hle, tolik známých to a dobrých přátel.

A zdá se mi, že doma jedině

tak vlídně slunko na lidi se dívá,

a také měsíc v chladné cizině

že na mne se tak sladce neusmívá.