U THAPSU PO 6. DUBNU R. 46.

Daleko, široko ocean žhavého písku.

Nahoře klenba nebes v šedivo rozpálená.

K východu v parách svítí bílé zdi Thapsu

a moře za nimi pruh jak šedě zmodralý mrak.

Ticho kol... V písku tom na sta a tisíce leží

těl mrtvých se stopou ran v lebkách a na prsou jen.

Jako měď červená ve slunci svítí ty tváře,

v jich tazích ztuhlý je vztek a v sklenných pohledech vztek.

Modravé mouchy hýří v černých ran děrách,

mravenci přičinliví pryč vlekou uschlou tu krev.

Zbabělé hyeny po břichách plíží se kolem,

havran a ohavný sup veslují k hostině sem –

dědici republiky, hrobaři Svobody římské,

vítězi poslední všech. Bez citu milosrdní.