U TOBOGANU.

Tobogane, tobogane,

vynáleze ještěří,

tisíc srdcí pro tě plane,

jak se trochu sešeří,

cudné panny, čilí páni

stékají tě bez ustání –

kdo má nohy, musí lézt

a střemhlav se dolů nést.

Tobogane, dive věku,

plný vzácné ochoty,

strhat roucho s ženských vděků

a zapálit kalhoty,

na tobě se jezdí denně

po hlavě i obráceně,

ty jsi cílem pražských hvězd,

jež tvou prudkost mohou snést.

Tobogane, ume lidský,

rozpaluješ srdce všech,

kdo milují poetický

slyšet výkřik, ston a vzdech,

vidět spodní prádlo bílé

je vrcholem kratochvíle,

po níž nutno v tramway lézt,

a svou touhu jinam nést.

Jedou mladí, jedou staří

z venkova i Pražáci,

a když se jim jízda zdaří,

ještě šesták doplácí,

hlavu ztratit možno pouze,

o bezhlavé není nouze,

což kdekoli vidět jest,

třeba sem nechtěli vlézt.

Tobogane, pod svou patu

naši dobrou vládu vem’,

za ní pány z magistrátu

a leť s nimi kalupem,

nedbej, že si hlavy srazí

páni moudří, milí, drazí,

a věř, národ na mou čest

snadno bude ztrátu nést.