U tří bubnů.

Hrdý vale topolů rozšumělých,

který obzor ze všech stran ovládaje

kyneš z dálky s kostelem, hrstkou chatek

pohledu chodce;

jak se zvedáš z roviny! Čtverostupem

jakby šiky vojenské stály v řadách

v každém rohu se zbraní napřaženou

slídíce v údol:

Vidíš dnes jen hamižný rozvoj práce

o žních v polích k obzoru lnoucích zevšad,

jinak šumí topoly tvoje tiše

v rozlehlá lada.

Místo šiků k útoku sestavených

v snopů patří zástupy zlatohlavé,

vozy dlouhé, úrodou vrchovaté,

táhnoucí domů.

Kterak často znavená tady noha

klesla v trávu topolů rozšumělých

tichou hudbou, zatím co zlaté svity

mroucího slunce

oko v dálce stíhalo rozvlněné,

kterak plály prstencům zlatým rovny,

hrály v jiskrách v kolejích úvozových

rozjetých silnic!

Dnes však teprv poprvé otevříti

dal jsem sobě kostelík opravený;

zdroje potu stíraje s čela vstoup’ jsem

v předsíni jeho.

Viděl prostý, vesnický vnitřek chrámu,

pouze jedním mátlo se v šeru oko,

celá stavba kynula rozpůlena,

jako z dvou částí.

Toto zvláštní půlení dál šlo chrámem,

dvě tu lodě, Madonna po pravici

oltář má tu, na levo svatý Jiří

ve hlavní lodi.

Mluvte zkázky! Otevřtež minulosti

starých dědů zapadlá vrata z kořen!

Proč to divné kostela rozdělení

s oltáři spolu?

A hlas dějin ve varhan slyším zvuku,

vážně mluví hlaholem dojímavým,

co jsem used’ pod kůrem – kdosi zahrál

v myšlenky moje.

Spadly ticha pečetě dávnověké,

písní echa stěnami odražená

jakby náhle dostala křídla, zněla

z minulých věků.

A jak zněla, postavy rozeznával

zrak můj, zástupy viděl bratrů,

jedné řeči, jednoho byly kroje,

různé však víry.

V jedné půli kostela společného

starověrci klečeli, v druhé nové

víry děti, kalicha vyznávači

chválící Boha.

Různým kultem, pod jednou, pod obojí,

zde se sešli v kostele prostém svorně,

v nesvornosti, v roztržce vzácný příklad

míru a shody.

Slavně hymny vítězné církve zněly

v smutné žalmy potomků exulantských,

v jedné pouze modlitbě svorné spolu

k svatému Jiří.

A já slyšel mohutnou jako řeku

od stěn chudých prostého kostelíka

dunět slavně tajemnou píseň otců

s trojitým Krleš!

V této písni národa bytost celá

pěla, zněla, chvěla se na modlitbách,

ať již kalich třímala neb kříž v mocné

mohutné pěsti.

Prostý chrámku v topolech rozšumělých

„u tří bubnů“ hlídaje české kraje

hlásej vnukům, kterak lze svorným býti

v základech síly,

která tvoří podstatu, jádro všeho.

Jak se otci snášeli v malém chrámku,

svorně pěli pod jednou střechou muži

rozdílné víry.

V jednom silní, v společné lásce k matce,

v jednom pevni, v obraně vlastní půdy.

Šumte, šumte, topoly „u tří bubnů“,

závěť tu vnukům!