U TŘÍ LIP

Ty rysy bolest vymodelovala,

rty sevřené chtí umlčet ji snad?

však v očích jak by hořkost v úsměv tála,

naděje svítí z budoucnosti lad?

Ten život stvořen pro břímě jen kříže

pod hesly „národa“ a „svobody“;

k nim láska nejsladší to srdce víže

a touha nedočkavá: „Bože, kdy?!“

Hle, čelo pne se jako klenba dílny,

kde myšlenek shluk jak by stále hřměl,

co duch té ženy heroické silný

vždy znovu v zoufalosti v boje šel.

Ať strojil Osud úklady jí běsné,

azurných perutí se nedotek;

ať srdce zlomeno, dál spěla přes ně

k národa vzkříšení svůj celý věk.

Nezřela jitra jeho, vděk své touze,

červánkem úsvit nezkropil ji skráň;

na desce náhrobní jen zahrál dlouze,

sypaje růže, růže lásky v daň! –

V ruch Příkopů se tady vposlouchala,

rty sevřené, jak bály by se ptát,

co hořkost v očích jak by v úsměv tála,

v němž naděj svítí: „Naplnění snad?!“