U TROCNOVA.

Trocnovský dvorec tichounký se šeří

ve slunných lučin smaragdovém třpytu,

a pod ním v olšin tajeplném krytu

se tůně vodní hebkou vlnkou čeří.

Tam vzkvetlá právě vodní růže mladá

zroseným okem v hladině se zhlíží;

tam ve stulíku listí kopinatém

přeslička bájí na tisíce spřádá,

a lyska, bloudíc podkovkovou mříží,

před chodcem plaše ukrývá se v sítí,

jež nade černou hlubinou se třpytí

třaslavých klasů žhavorudým zlatem.

Krok dál se šine – nepokojným chvatem,

pomněnek rounem v doubravu se plíží,

jež v pozadí tam klikatými rysy

lemuje obzor tmavomodrý, dumný.

Jak ticho kol! – Jen stromů oddech šumný

v žežulky táhlý žalozpěv se mísí;

jen křídel ptačích jemné šelestění,

žíhaných cikád zvonkovité pění

doléhá jako měkká hudba k sluchu.

Jen kročej ještě – již se blíží noha

v to drahé místo. – Srdce v bouřném ruchu

tu bije náhle v ňadrech rozechvělých;

jak v poušti, kde plál ohnivý keř boha,

hovoří s korun stromů obemšelých

hromovým hlasem ústa Hospodina:

„Zde obuv sejmi, chodče, s nohou smělých,

jež do mého tu vkrádají se týna

a depcí svatyň mého bojovníka,

v němž se mi v Čechách nejvíc zalíbilo.“

Hlas měkne, v šumu rozplývá se, zniká

a ticho tu zas – tajemno a milo!