U trosek říčanského hradu.

Zříš truchle v širý kraj a v žití vír,

zdi zbylá ze slavného hradu Říčanských!

Tu slávu časy odnesly jak pýr

a pusto, smutno je, kde zněl kdys zpěv a smích.

Tu dějin českých dýchne na mne van

a z trosek těchto mluví ke mně staletí.

I mnohý český král zde rozbil stan,

by zajížděl si odtud v lesy v podletí...

Och, šumné večery, jež spatřily

zdi slavného kdys hradu rodu Říčanských!

Tu šprýmy šašků, verše zvonily

zpěváků potulných a krásných žen zněl smích.

Však „marnost nad marnost!“ teď mluví zeď

tu zbylá z veškeré té slávy dávných chvil.

A jak tu na ty trosky hledím teď,

podzimních větrů teskných slyším pláč a kvil...