U tůně.

S nebe se měsíc leskne

tak chorobný a mdlý

a v hloubi tůně teskné

se smutně zrcadlí.

Nad ním se vrba kloní,

jež stářím usýchá,

když vítr zbloudí do ní,

bolestně zavzdychá.

A rákosí se sklání,

jak nad ním vítr vál,

v tak úpěnlivém štkání,

jak by kdos naříkal.

Mé srdce chví se v bolu,

když slyší tento pláč,

a hořce pláče spolu,

ač neví proč a zač.