U TVÝCH NOHOU.

V tom světě klamných snů a zápasů,

kde bojem život a smrt naším cílem,

bůh pouze ví, co dal bych za to štěstí,

se vyplakati na tvém hrdle bílém.

Věř, více bych tvůj nerozpínal šat,

jak činíval jsem v lásky sladkém snění,

kdy bránily se ruce tvoje bílé,

ač oko plálo ohněm roztoužení.

Věř, víc by nehrál prst můj s vlasem tvým

a nebloudil víc jeho vlnou tmavou,

jak v chvílích těch, kdy vrkočů tvých proudy

se valily jak moře nad mou hlavou.

Věř, já bych více neklad ucho své

na tvoje srdce, bych tluk jeho slyšel,

jak v nocích těch, kdy znával blaho naše

jen měsíc, který nad horami vyšel. –

Těm snům a hrám juž cizí jest můj duch!

Teď v objetí tvém bych jen hořce plakal,

že jsem v tu propast těžkých, němých žalů

tvou duši bílou holubici vlákal;

že ono kouzlo prvních polibků

před zrakem naším zmizelo tak záhy,

až při vzpomínce chvěje se má duše

jak ve závějích žebrák polonahý;

že nemám ani jiskry naděje,

ba ani toho štěstí pod oblohou:

bych vyplakal se na tvém hrdle bílém

a potom umřel u tvých drahých nohou.