U vchodu divadla.

Bouř překvapila slunce v západu;

pod chrámu římsu ptáče promoklé

a mne zahnala v předsíň divadla.

Zde dlouho stál jsem. Zrak můj nestálý

zřel na hlučný rej dešťných krůpějí,

na blesk, jenž lítal hromy provázen

od střechy k věži křídlem jiskrným.

Zde dlouho stál jsem, a snů divných hra

mne jala v síť, až unavený duch

v předsíni této našel Pathmos svůj.

Zde v bouři, dešti, větru hučení

já viděl, dávných věků oponu

jak strhnul blesk, a hle! – z ní valily

se mocné stíny postav mohutných,

ať kryla toga bedra zjizvená,

ať s mocných plecí splýval hermelín,

ať jedni číše k nebi vznášeli

a druzí rvali bradu svou i vlas.

Jim seděli u nohou šaškové,

jak zosobněné jejich svědomí,

k jich kolenům a prsům tulily

se milostných žen ladné postavy,

smích něhy na rtu a noc ve zraku;

ta do záňadří dýku skrývala

a druhé z klínu květy pršely.

Pak starců řada, jejichž lysá leb

předstihla celý Olymp moudrostí,

a kolem dětí hravá nevina,

na retu písně, v rukou ratolesti.

A v mlze šedé, kterou draly se

neznámých sluncí zlaté paprsky,

hrál zástup skřítků, rusalek a víl,

za nimi pak ve mračném skupení,

jak bílé sochy, bozi Hellady

se tísnili – ti staří, dobří bozi,

jež miluju a o nichž snívám rád.

A v divém víru, stále mocnějším,

to vřelo jako proud, v nějž vjede blesk,

až uslyšel jsem divný jakýs hlas,

jak hlahol trub a vody hřímání:

„Hle, vizte světa nové zjevení!

juž zlatá doba lidstvu nastává;

ti všickni zde jsou toho družina,

jež jménem umění jde soudit svět,

jež vládnout bude věkům budoucím!“

A hned se zjevil velký, světlý stín,

jak zahalený v blýskavice plášť

sám bůh by kráčel světů prostorem;

a vše padalo na svůj obličej,

s čel koruny si rvali králové

a v jeden chorál padly zástupy

a „haleluja!“, třikrát: „hossana!“

se valilo jak hromů jásoty

s azuru nebes v temno propastí.

A když stín přešel, tu se líbali

všech stavů lidé i všech národů,

tu král otrokům padal v objetí,

tu dívky starcům celovaly vous,

a padlým ženám děti žehnaly...

A proud ten valný, stále rostoucí,

jak mocná hymna z plamenů a slz,

i duši mou jal kouzlem svaté hrůzy,

že s chvěním též jsem volal v bouři tu

své halelujah!... To mne vzbudilo.

Já na loži. V mou jizbu přitmělou

jen měsíc šeřil vlídným paprskem,

dočítal za mne stránky Hamleta,

kde přemožený tíhou snů jsem zdřímnul.