U večer.

Klekání!

Klidné šero kolem,

dřímá pláň i s dolem,

z vísky pustým polem

zvonek vyzvání.

Skloň se, noci svatá,

sprosť má ňadra spjatá

soužení.

Temno tvoje v písni

rozplynout dá tísni

toužení.

Jak bych neměl pěti,

když i kovu zněti

srdcem kovovým?

Mně pak srdce vřelé

v ňadro bije v těle

tepem světovým.

Zvuč, ty jasný zvonku,

zvěstuje, že v sklonku

zase den.

Pluj, má písni, šerem,

putuj za večerem

pro můj sen.

Klekání! –

Víc a víc se stmívá,

hvězda v noc se dívá,

zvon i zpěv doznívá,

zmírá ve strání.