U večer.

Kdo jsi kdy, bol těžký v duši nesa,

v zoufalosti na své lůžko padl,

beze slova na rtu, bez modlitby,

s citem, který s vyschlou slzou svadl,

dobře věda, naději že spasnou

nesplní ni klamné snů ti zdání:

pověz, zdaž ten večer nebylo ti,

jakby chystal jsi se k umírání?

Zdaž ti v duši tehda šíropusté

neznělo to: „usnout, usnout věčně!“

jako vábivé nymf melodie:

„umřít, a mít pokoj nekonečně!?“ –

O kdo takto na lůžko se kladl,

nemodlil se za své probuzení,

prose v hoři, by tak věčně zůstal

bez citu, bez sebe, v mrtvém snění.