U věčném orůznění.

Pod skalou v dolci suchý strom

a stromem chladný vítr třese,

ach smutno, bouř zde stená, hrom,

a z dálky ohlas války nese,

jen dívka dlí zde v nářeku,

zříc skrvácenou na řeku,

a plačíc volá v černý les,

ach kde jsi miláčku můj, kde's,

ach kde jsi, kde's?! –

Podál je bitvy hrozný děj

a křik a řinkot zbraně,

vždy blíž a blíž jde děsný rej,

že zachvěla se pláně,

v níž leží vojín mrtvý v pol

a smutným hlasem volá v dol,

že zachvívá se černý les:

ach, kde jsi milá, drahá, kde's,

ach kde jsi, kde's?!

A nenašli se nikdy víc,

a víc se nespatřili,

a na sta přání, na tisíc

zaniklo jednou chvílí,

jen měsíc svou když změní líc,

dvé mrtvých kráčí sobě vstříc,

leč než se dojdou, svitne den

a každý z nich zas samoten,

ach samoten!