U velkého kurhanu.

Blíž cesty kurhan druhých vyšší,

a na něm statný jasan vzrost’ –

kdo leží as v té horské skrýši?

Mám zkoumat-li to, cizí host?

Mám porušit-li meze hrobu

i stromu – živé kytky snad,

bych domýšlivě poznal dobu,

kdy reka rek v hrob otců klad’?

Zda v nakupené najdu zemi

hrot rezovatý, leb, jenž ťat?...

Slyš, jasan šumí haluzemi:

„Věz, mnou je bohatýr zde jat.

Já objímám ho kolem hrudi,

v mých kořenech spí klidný sen,

já hlídám ho, a kdo jej zbudí,

zla bouří bude unesen.

Sne, popřej jemu dávné síly

a z klidu míst ho nevyruš;

kde uspaly ho boje víly

a s jarým synem věrná druž?

Co po cizím ti bohatýru,

jenž dávno v jařmo smrtí pad’?

Či jeho meče chceš a kyru,

a jejich stáří sčísti snad?

Či toužíš z rodné jeho půdy

v dál, ve zámořskou svoji vlast,

vzít rytý kámen, obří údy,

a v skříň je dát, jak dravce v past?

Či sklon chceš vyměřiti čela

a důlkův očních šíř a hloub?

Chceš zbraň, již třímá ruka stlelá,

a zdoby, jež má prstů kloub?

Pryč! Kořen můj v hloub srdce vniká,

my spolu srostli – s druhem druh...

Či tebou znova protivníka

nám z dálných zemí poslal Bůh?

Viz, jak se Cemeš hněvem pění,

jak Čerkes v mrak se halí již,

a tváří zkaboněn se mění

a pomstu volá! Neslyšíš?

Viz, bouře vstává na západu

a v mračnech od Vlčích jde vrat,

kam s Morjákem šla na poradu,

co s tím, jenž v ty se hroby vkrad’.

Hleď, na Marchotské hřbety šplhá

a po všech skáče šachanech,

mé listí jejím dechem zvlhá,

to výstrahou ti; díla nech!

Nech hrobů těch, a mě nech spáti,

jenž sílu reka v dřeň jsem vsák’,

či zřel’s, by v orla křídly práti

kdys odvážil se zpěvný pták?

Nech, zpěvný ptáku, orla býti,

nech, loutko chvíle, rekův hrob,

leč v pamět hrstkou jeho kvítí

a snítkou mou si čapku zdob!

A chceš-li, zasaď doma snítku

a pěstuj ji, strom bude snad,

a pod ním kmet ať věstí dítku,

co čin, co pro vlast umírat!“