U vidění*)

Byla paní u vidění,

oblékly ji v rubáš lněný,

položily do komory,

uzavřely na závory,

a při zvonů znění zrána

bude paní pochována. –

Ve světnici manžel sedí,

smutně na své děti hledí.

Jsou jak ptačátka neblahá

vyhozená z hnízda nahá,

jako v podzim mladá růže,

která pro mráz kvést nemůže.

„„Nebude tam matce zima?““ –

„Nezná mrazu, kdo tak dřímá.“–

„„Otče, v komoře cos praská.““–

„Leda myška někde mlaská!“–

„„Otče, v komoře cos klepe!““–

„Vrabec to snad v okno tepe!“–

„„Otče, vždyť tě matka volá!““

„Dítě, důmněnka to holá!“

V komoře to volá, buší:

„Spaste lidé moji duši!“

A za ránou zase rána:

„„Za živa jsem pochována!““–

Ze komory služky vedou

nebohou svou paní bledou.

Bledá tvář, jak chrpa ústa,

vypouštějí slova pustá.

„„Vítám, ženo, bohu chvála,

že jsi zase z mrtvých vstala!““

Na svém loži paní sedí,

němě ku podlaze hledí.

„„Otče, zůstaň stát před námi,

já se, otče, bojím mámy!““

„Modlete se, bohu chvála,

že vám matka z mrtvých vstala.“

„Byla jsem jen u vidění,

strašlivé jsem měla snění.

Viděla jsem muka boží,

pro ty, kteří cizoloží.

Ve dne nazí v ostrém hloží,

v noci na ohnivém loži.

A když z lože oheň prská,

tu druh druha plamem mrská.“

Ani slova víc nehlesne,

na lože zpět mrtva klesne.

A při zvonův znění zrána,

byla přece pochována.