U vikýři statku.

Vyhlídku mám na dvůr malý

mezi dvěma statky:

lípa stará v stín tam halí

střechu naší chatky.

Druhá – v zdi má okno pouze,

pod ním záhon zvonků,

na němž často motýl v touze

líbá vršky stonků!

Kolem okna rozevřeny

pěkně do dvojice –

zvedají se s bílé stěny

černé okenice,

prostřed nich je stálým bytem

květináčů řada

a v jich růže drobným svitem

úsměv slunce padá...

Kol tak ticho! – Mile splývá

letní odpoledne.

V lípě pouze snět se kývá –

když tam ptáče sedne.

Ó, jak rád k ní odtud s výše

shlížím ve vikýři:

její vůně med sem dýše,

až se prsa šíří...

A když v kouzlu prázdné chvíle

sním tu na podstřeší,

a má ruka v knížce bílé

veršem lásky hřeší,

blažen vítá zrak můj plana

symbol její známý –

srdéčka dvě vyřezaná

v okenic tam rámy!...