U VItavy.

Aj řeko prudkotoká, proč tvé tak rychle ženou se

Stříbrovlny? Vždyť tam na břehu růže kynou! –

Ach ty kvítky jenom Iíbáš v prchu tamto peřesté,

A tvůj tok prchavý hříčku si jinde volí. –

Ach mně druhdy také kvítek bylo Iíbati přáno

V lásky snu blaženém, v máji milém života.

Vesna uprchla jará; s ní můj též kvítek uvadnul;

Já pak v smutku tichém ztrátu jeho zde želím.

Ach proč rovně není s smutkem zapojíti mi přáno

K kvítkům chladně jiným? proč mi tu lkáti jenom?

Líno mi odtržená osudem! Ty ve věčně kynoucím

Máji obýváš tam, kde trudu, tísně není. –

O zachvěj mi s výše nebes ve větérku vanoucím

V prahnoucí prsa má útěchu srdci milou!