U Vítkova Kamene.

Šíří slunce křídla paprsková,

staré srdce omládá mi znova,

s rozvaliny na Tomášské hoře

v českých krajů zírám kypré moře.

Sivý oblak letí nad mou skrání,

znylou duší sivé vzpomínání;

zádech noci s větví stromů klone,

slunce v modru, země v slunci tone.

Lehkým křídlem v líce jih mi věje,

oko slzí, srdce mi se chvěje,

ve nádherné mysl tone kráse,

jakby kouzlem paže rozstírá se.

Rozstírá se, šíří nevědomky,

vine k srdci nivy, hvozdy, chlomky;

ňadro zachvívá se, hoří, dme se,

slza v oku žasnoucí se třese.

Ó jak čarovná jest ona země,

každá krůpěj krve jásá ve mně –

a jak krásu nebes zosobnělou

na srdce ji vinu celou – celou!