U VLASTNÍHO HROBU.

Žádného nestíhám a s každým jsem se smířil,

kdo v zahrádce mých písní divě hýřil

a nehaním ho; volně může jít;

jen nepoplival-li mých ňader cit.

Žádného nestíhám a všem jsem podal ruku,

kdož zakřikli mé ptáky v tichém zvuku,

a nespílám, kdo v ruchu hněvu zlém

mi po nich rozpřáhli se kamenem.

Žádnému nespílám, kdo pohanit mne chtěli

a blátem svým mi lebku poházeli;

mdlým pohledem jen dím: Nu jen se tuž,

hleď, zde můj cíl; přej klidně dojít už!