U VODOPÁDŮ.

S hněvem a lkáním spousty vod mléčné

z jakési velké nádrže věčné,

skalními duchy s výšiny nachýlené,

řítí se divě přes kolmý sráz.

Zdá se, to bílé rusalky, sešílené

v záchvatu náhlém divého bolu,

střemhlav se vrhají se skály dolů,

o hroty tříští bělostný vaz.

Sladké jich ruce úbělem kmitnou,

když se stěn hladkých bezmocně chytnou,

obloukem šlehne perlový pás.

Po vodách splývá stříbrný vlas. –

Buřičské vlny zbavené pout –

Svobodou náhlou opilý proud.

Vichřice burácejících tonů,

nářků a kleteb, zoufalých stonů,

hněvivých živlů divoký jek.

Duhových barev radostný třpyt.

Výsměšných očí zelený svit –

Vody, jež s těžkou umělců mukou

chorobně chvějnou, zoufalou rukou

o stěny věčna bolestně tlukou.

Žalná jich vzpoura, pohyb a ruch – –

Nad nimi však, rozestouplé v dálný kruh,

s nepohnutým, lhostejným, až mrazným klidem

ve svém majestátu, těžké velebě

zachmuřené hory strmí do nebe,

jako nad lkajícím, pracujícím lidem

němý bůh.