U vody.

Pod skalou se řeka proudí

rychlou vlnou dál a dál,

a mně je tak litostivě,

jak bych ji byl vyplakal.

Vždyť i jak ta voda rychle

ubíhá mi naděje,

dál a dál a v nekonečno –

kam se srdce poděje?

A kdy hvězda v rozvlněnou

řeku s hůry nahledne,

utratí se v nestálosti,

okamžikem pobledne.

Umořený tak se dívám

na hrob svého života,

bez pláče a bez modlitby,

v duši, v srdci mrákota.

Jasná hvězdo! modré nebe!

kdy se stiší vlny mé?!

A ta hvězda a to nebe:

„nikdy – nikdy – nikdy ne!“