U vzniku Vltavy.

Krok poddával se mysli roztoužené,

bučinou stinnou po svahu jsem spěl,

jak v náruč matce, abych uviděl,

Vltavy zřídlo naší stříbropěnné.

Již nad hlavou se stinné loubí klene,

a na pařezu, jenž tu zpola tlel,

jsem usednul a v zamýšlení zřel

do jasné vody v basen ovroubené.

Já s vodou hrál si, a zas dumal, seděl,

z ní napil se, ji dlaní zastavil...

a blažen v duchu jsem se vracel zpět.

Jak s přítelem bych se byl pobavil,

jak bych byl v jasné oko děcka hleděl,

jež dosud neví, co to žití, svět...