U WAGNEROVA HROBU.

Jen prostý kámen a dvě růže za ním,

a ducha schránka největšího tlí tu.

V uctivě vroucím vzrušení se klaním,

když theorie ustoupily citu.

Ve stříbrnavém orosení ranním

lístečky třpytně mihají se v svitu,

jak rozčechrány lehkým, vlažným váním

snad modlitby si v ticho šeptají tu.

Opodál Wahnfried stojí zasmušile,

zbavený kouzla samoty a pýchy.

Veliké jméno snímá malých hříchy.

Jen tady klid a k přemýšlení chvíle.

A vítězný, jejž deska slávy kryje

sám památkou svou v stánky kupců bije.