U WAGRAMU.

Sklo na očích, na bílém koni

u Wagramu vsi stanul teď.

Tu děla jeho hřmí, tam oni

zas posílají odpověď,

tu helmy jízdy blesky září,

tam kolony jdou pěchoty –

on jako Osud hospodaří

zde statisíci životy.

Vive l’Empereur! A morituri

se řítí v oheň, v bodáky,

sňal klobouk, čelo beze chmury,

a chladně zdraví vojáky.

Zas dal sklo k očím, v dáli hledí,

– štáb jeho tich jak zakletý –

a beze slůvka odpovědi

poslouchá klidně štafety.

A hoří vsi. A hořet zdají

se chlumy, pláně, úvaly,

v děl hukot pušky zapraskají

a vřeští steré signaly –

sklo sundal s očí, kříží ruce,

v jednoho jezdce pohled vpjal,

adjutant, kouřem černý, prudce

na mokrém oři přicválal:

– Sire, generalem Macdonaldem,

jak poručil Váš Majestat,

vzat onen vrch nad Niederwaldem,

však za ohromných našich ztrát,

tři brigady – – Bah, jaká ztráta?!

Vyřiďte generálu dík!

A než se skončí aféra ta,

chcem pospati si okamžik! –

Kýv Rustanu – a v okamžení

už koberec tu perský byl:

v děl hřmění, pušek rachocení

se císař na něj položil –

čtyřicet hodin práce v sedle,

teď jist už požehnaným dnem,

dá Smrti řádit v předu, vedle

a spí svým spokojeným snem.