U železného muže.

Jak tu stojí v plné kráse

Reka, obraz časů dávných,

Statný vojín věků slavných,

V bitvě strašný, vlasti k spáse!

Hlavu kreje přilbice,

Na níž vlaje chochol černý,

Po boku meč visí věrný,

Železem též krytá pravice,

V ní pak strmí strašné kopí,

Ježto v nepřátelské řady

Krveplné tam i tady

Nechávalo stopy! –

Vítej, reku přeudatný!

Pamatuj mne na věk statný.

Duch můj zlaté chvíle slaví,

Kdy si zašlých reků činy,

Proslavené vlasti syny

V pokoře před oči staví;

Kdyžto živé krve proudy

Zmužné probíhaly oudy,

Váženy hrdinské síly,

Bojem ztuhly v těle žíly;

A kdy zhoubce vlasti vstal,

Četný zástup reků vzal

Dobrovolně v ruku meč,

V krutou spěchal seč,

Odkud se co vítěz vrátil,

Buď jej břitký ocel zchvátil!

Zašel dávno zlatý čas,

Ostala jenom památka;

Pravnuků věčných hromádka

K slávě zdvihá slabý hlas.