U ZLATĚ STUDNY.

Když šlo včera slunce spát

a den v šeru zašel,

Zlatou Studnu, již mám rád,

že tam možno vzpomínat,

jsem si večer na hodinku

k uklidnění našel.

Hvězdy plály nad Prahou

zadumanou, temnou,

jejíž věže výstrahou

v dobu i v noc neblahou

tyčily se, jak by v žalu

souhlasily se mnou.

A mé srdce úpělo

k hvězdnatému nebi:

Proč již není veselo

pro duši i pro tělo,

když radosti v životě je

nejvíc zapotřebí?

Proč jen prázdno objímám,

šeptám tvoje jméno,

proč u Zlaté Studny sám

zrak do temna upínám,

jak bych tušil, že z něj vyjdeš,

drahá moje ženo?

Věřím však, že přijde čas

zázraků a krásy,

kdy zaplane slunce jas,

žal a smutek vezme ďas

a já šťasten zavýsknu si:

Až do smrti má jsi!