U zlatého kočáru.

Kdo má kočár, ten má koně,

Ten má také ekvipáž;

Ty, že pěšky klusat musíš,

Darmo sobě naříkáš.

Není každý v skutku šťasten,

Kdo se bohat zrodí;

V kočáru se tělo vozí,

Srdce pěšky chodí.

Také každý nenaříká,

Kdo si pěšky kráčí,

Srdce často v štěstí plyne,

Nohy bláto máčí.

A pak, bratře, pomni na to,

Všem že slunce svítí,

A že všechno není zlato,

Co se jasně třpytí.

Koho osud z vznešeného

Vozu jednou shodí,

Nohy chůzi neuvyklé

Špatně pěšky chodí.

Kdo však stále pěšky chodil,

Pak kočár si koupí:

Jakby koně jakživ míval,

Do kočáru vstoupí.

Pročež, bratře, nenaříkej,

Že kočár ti chybí;

Jen když se ti ostatní svět

A ten život líbí.