U zlatého zvonečku.

Zvon hlasné zvuky vydává,

Vše do kostela svolává,

Sám však kostel zanedbává.

Tak i tajní svatouškové,

Kárající mudrcové

Jiným cestu ukazují,

Nebo přísně rozkazují,

Jak se máme k cnosti bráti,

Sami zůstanou však státi.

Ať si hlásá sňatek světu,

Neb že zvadla panna v květu,

Ať si smutné hrany zvučí:

Veždy stejným tónem hučí.

Rovněž jak zvon bezetělný,

Jest i člověk necitelný;

Podivné to stvoření,

Jehož tvář se nezmění,

Ať si druhý v plesu skáče,

Ať i jiný v smutku pláče.

Tento krásný domeček,

Nazván: Zlatý zvoneček,

Zvuky žádné nevydává,

Aniž hlasitě svolává;

Předce, jakby volal hlučný zvon,

Hemží se tu lidu shon,

Všední den i neděle

Nachází tam přátele,

Jenž po denním namáhání

U vzájemném stěžování

Ledacos si poví,

U žbánku si hoví.