Ubohá cikánka.

K pahorku se žene lidu dav,

až se prach v kotoučích zdvíhá;

nad tím vlnícím se mořem hlav

sloup se v ranní mlze míhá.

Odsouzenci umíráčkem zvoní,

jejž zde ku popravě vedou –

brzy on svou bujnou hlavu skloní:

potěš bůh tu ženu bledou!

Jako vzteklý počíná si lid,

hroze pěstí odsouzenci –

na jeho však čele trůní klid,

ač se vidí v divném věnci;

smutně časem ohlédne se po ní,

jižto v patách za ním vedou –

brzy on svou bujnou hlavu skloní:

potěš bůh tu ženu bledou!

Ona kráčí strastí sklíčená

pevně za svým povoláním,

v žití, v smrti s chotěm spojená,

nevzrušená lůzy láním;

onť svým životem se zastal o ni,

s ním kráčela slastí, bědou –

brzy on svou bujnou hlavu skloní:

potěš bůh tu ženu bledou!

Vždyť to srdce věrné seznala

na bludné po vlastech pouti,

smělá páž ji smrti vyrvala,

když jí bylo utonouti.

Mnohou hladu trýzeň snášel pro ni

s usměvavou tváří snědou –

brzy on svou bujnou hlavu skloní;

potěš bůh tu ženu bledou!

Že prý zalknul čárem skot i brav,

bouří lid se pověrčivý;

že se dotknul lupem cizích práv,

žádá krev lid pomsty chtivý;

trest je vyřknut, hrozný proň i pro ni:

aby zřela, ji sem vedou,

jak choť její bujnou hlavu skloní;

potěš bůh tu ženu bledou!

Když svatební hody slavila

při zpěvu a při cimbálu,

když s ním v kole rodném tančila

za lonského slunce palu,

věstila jí baba pod jabloní:

„Pro tvou radosť rakev předou!“

Brzy on svou bujnou hlavu skloní:

potěš bůh tu ženu bledou!

Zasmála se tehdy cikánka

věstbě baby závistivé,

a na prsou svého kochánka

snila po čas ráje lživé.

Ráje lživé odkvetly již pro ni,

a teď manžela jí na smrť vedou –

manžel klidně bujnou hlavu kloní...

potěš bůh tu ženu bledou.