UBOHÁ HELLAS...

Jak přikázali jste nám, Atheňané,

my s poselstvím u krále v Susách byli,

a vhodným se nám zdá být předem říci,

že přijati jsme byli milostivě.

Hned po Thebanech šli my ke slyšení

a před Spartany – ti tam byli také

a zlostí vzpláli, nám že dána přednost.

– Ostatně Timagoras, jenž byl se mnou

a tuto stojí, přepodivně jednal,

i žaluji, že v rozhovorech trávil

s Thebanem Pelopidou, za své bera

názory jeho, jemu přikyvoval,

ba v témže domě, jak on, byt si našel,

ne, jakby slušelo se, v staně mojím. –

Velkokrál seděl na svém zlatém trůně

a zářil leskem kamenů a kovů

jak socha božstva jakéhosi. Časem

zkoumavým zrakem prohlížel nás všechny,

jak poznat chtěl by blíže potomky těch,

kdož bojovali v poli marathonském

a na moři blíž slavné Salaminy –

i usmál se vždy perským způsobem svým

a Farnabazu slovo jakés řekl,

a Farnabazes klaněl se a smál se.

Jak řekli jsme už, s milostí nás vyslech.

Když tlumočník mu podával řeč naši

(od našich rtů v sluch jeho upraviv ji

po perském způsobu), v níž vylíčili

jsme Hellady stav, přednesli své prosby,

jak kázali jste, on jen kynul hlavou.

A spokojeně zdál se naslouchati,

i když jsme strasti vylíčili Athen

i ránu, která stihla Lakedaimon,

i zpupnost Theb, již pokořiti nutno –

pro vše jen úsměv měl na hnědé líci

i v černých očích. Třeba velkokrálem,

jest v posled barbarem jen Peršan vždycky.

A taký příkaz dán nám po slyšení:

Velkokrál chce, by všecka města řecká

v pokoji žila, každé způsobem svým

a samostatně. Která zabrána jsou,

ať od Sparty, ať od Theb, buďtež ihned

z podanství na svobodu propuštěna.

Však Hellenové asijští jsou právem

a polohou a od dávna již v moci

perského krále a tak budou navždy,

a nikdo nesmí o nich rozhodovat.

Tak vůle krále káže nám i druhým

Hellenům všem na ostrovech i souši.

A žádný stát náš nedostane příště

pomoci perské: ani na penězích,

ni na lodích ne. Nám se, Atheňané,

zdá výhodným být také rozhodnutí,

jež želaný mír přivoditi musí.

Však Thebským bylo silně proti chuti,

i nutno bude vyhlásit jim válku –

však to je věcí vaší, Atheňané.

Že král pak staví pomoc peněžitou,

to není, Atheňané, bez příčiny.

Mně zdá se, že ta sláva perské moci

i bohatství jest tuze, tuze licha

a větší pověst o nich, než jsou samy.

Hle, příklad: víte, že se všudy mluví

o platanovém velikánském stromě

z ryzího zlata, jenž prý perským králům

v dar dán byl kdysi a jenž tak je silný,

že člověk může sedět v jeho stínu?

Já viděl platan. Zlato, pravda, ryzí,

a umně sdělán. Veliký však není.

A Antiochos z Arkadie trefně

označil míru jeho rozsáhlosti:

Cikada sotva stín by pod ním našla

a natož člověk. Herodot, jenž píše

o platanu tom, mohl říci slůvko

o malicherné jeho velikosti,

však neřekl je. Vidno, kterak sveden

soud lidu bývá bezpodstatnou bajkou

a kterak málo vlastní dějepisec

dbal v líčení svém přesné určitosti.