UBOHÉ SRDCE.

A vstalo srdce za rána:

Zda úzkostí svých pozbudu?

To bytost, jistě zklamaná

šla kolem svého Osudu...

Ten Osud byl to: denně skryt

za stěny, jež chtí umáčknout,...

hrozil,... však nemoh‘ zahubit,

v svět lákal, – ne však odemknout...

Nuž, proto slavně počlo pět

si bez chvění a obavy:

Mně nepostačí celý svět

pro pyšné moje představy...

A potom... povzneslo se tam,

kde starý bůh dlel v oblacích

ovečkou jdouc k těm samotám,

mystický plamen ve zracích...

A potom... síla titanů

v něm zabouřila, dravá krev

se rozlila, děs tympanů,

smyslné hříchy starých rév...

Tak často vyčkalo, až stín

se noci klad, mdlé světlo svic,

kdy večer smál se harlekýn

a kastagnetty tanečnic...

Však někdy, s hlavou znavenou

čekalo na předrahou Pěst

s jakousi hrůzou ztajenou

díc: bez ní vše mi mrtvo jest...

A často vyčkalo, až v dny,

kdy Pěst se svezla do těch ran...

Ten účin bolel, záhadný...

Však čekán byl. A přivítán...