Ubohý!

Je nemocen a leží ve přístěnku,

to šerá jizba a on sám tak v ní,

teď jaro teplé musí být už venku

a stromy kvetou – co on o tom ví?

Kéž aspoň strom by před okny stál jeden,

jenž do oken by zelenou hnal sněť,

by viděl, že již dávno není leden,

tak jak se mu to v samotě zdá teď.

A doušek vůně z květů, co jich v měkký

teď pažit asi vlažný duben střás’,

by pro něho byl nade všecky léky

a sílu novou vlil by v údy zas.

Však okna jdou jen do smutného dvora

a před nimi je dlouhá, šedá zeď –

tak duše starce usměje se chorá,

i když jen paprsk může uviděť.