Ubohý pastýř.

Na pahorku pastýř seděl

Mezi stádem svým;

Na oudolí dolů hleděl

Okem zkaleným.

Druhdy často pěl zde píseň

S něžnou čilostí,

Neb ho netížila tíseň

Strastné milosti.

Druhdy, když ho oblažila

Dívka milostná,

Tuť mu každá chvíle byla

Chvíle radostná.

O v jak blahé slasti jemu

Život uplynul,

Kdykoli ji k srdci svému

Sladce přivinul.

Čarokrásným se mu zdálo

Být to oudolí;

Utěšeně naň se smálo

Celé vůkolí.

Leč u prostřed blaženosti,

V prostřed podletí

Pohynuly ty radosti, –

Žalost v zápětí!

Osud kynul mocí černou,

Jíž se koří svět, –

A smrt zhltla dívku věrnou,

Co mráz Vesny květ.

Pak zdobilo hrobku její

Vonné myrtoví;

Větérkové posud vějí

Dech tam ambrový.

Mezi slavíkovo pění

Zněl hlas smutného,

Mísilo se žalostění

Mládce věrného.

O jak těsný bol ho tížil,

S jakou tklivostí

Pokaždé se k rovu blížil

S zbožnou tichostí!

Nedlouho však jemu oužil

Prsa trudný cit;

Dalť mu osud, po čem toužil,

Dal mu – chladný byt.